Istanbul
(březen 2015)
Cílem bylo najít co nejlevnější letenky na prostřední březnový víkend. Na destinaci nám v podstatě nezáleželo, jen jsme s A. nechtěly na místo, které jsme už navštívily. Měly jsme dilema mezi Oslem a Istanbulem, protože letenky do těchto dvou měst se pohybovaly na nejnižších cenových příčkách, ale nakonec zvítězilo maličko dražší město s nezvířecím názvem.
Den první:
Do Istanbulu přilétáme ve tři hodiny. Příjemně nás překvapila společnost Air Serbia, servis měli skvělý!
Nastává problém číslo jedna, a to turecké peníze. Nemáme je. Chceme si je rozměnit až v centru, protože v Praze to nešlo a na letišti mají vysokou přirážku, ale abychom se do toho centra dostaly (musíme projít turniketem u metra), potřebujeme liry. Je to začarovaný kruh... Nakonec si něco málo rozměníme na letišti, zbytek až v centru.
Máme žízeň, vidíme automat, zaradujeme se, ale místo pití se v něm nacházejí knížky. Je to zajímavé, ale pro nás neaktuální.
A teď už hurá do centra! Vystoupíme na stanici Sultanahmet a nadechneme se nefalšovaného vzduchu města dvou kontinentů. Pěšky se přes most vydáme ke stanici Aksaray, a zjišťujeme, že něco jako přednost zprava nebo zastavování na přechodech tady vůbec neznají.
Procházíme "uličkou pro chlapy", kde jsou samé obchody pro kutily a pro elektrikáře, haha :D
Cílem pro dnešní den je hlavně najít naše ubytování. Nakonec jsme si našly hostel kousek od Galatské věže, tedy v centru.
No a přichází zábava ve formě hledání hostelu, který má být v ulici, která je tak malá, že není ani zakreslená v mapě. Prakticky celý večer trávíme hledáním Manon Hostel Galata, a nutno uznat, že jsou místní moc milí a ochotní. Posílají nás od čerta k ďáblu, až se vyloupneme u hostelu, který sice není náš, ale má podobné jméno. Milý recepční nám něco říká, odtušíme, že si máme sundat boty a následovat ho nahoru, kde nám dá lepší mapu, ale sotva v ponožkách uděláme dva tři kroky směrem nahoru, sejde dolů on v botách a nechápavě kouká. Ukáže se, že jsme si neměly boty sundavat, leč počkat, až si je nasadí on, aby nás dovedl přímo na místo. To je samozřejmě ideální, nicméně je z toho trochu trapas :D
O chvilku později stojíme před strašidelně vyhlížejícím domem s podivným sklepením a v zapadlé, ale výlohami osvětlené ulici. Odhodláme se zaklepat, ale nikdo nevychází. Rozpačitě po sobě pokukujeme, načež si nás všimne prodavač odnaproti a někoho nám zavolá.
Po deseti minutách čekání přichází Turek jako poleno a sděluje nám, že má všechny pokoje obsazené. Jenom nechápavě vykulíme oči, ale než stihneme cokoli říct, pán nám nabízí lepší ubytování za stejnou cenu. Bereme to.
Pán nás dovede až na místo, je to teda poměrně štreka, vůbec nevíme, kam nás vede, protože pak už moc nemluvil, ale po zhruba čtvrt hodině už stojíme před naším hostelíkem kousek od Galatské věže. Můžeme si gratulovat, že pánové udělali chybu, protože dostaneme překrásný pokoj na mnohem výhodnějším místě, bllíž k MHD, blíž k centru, samé výhody!
Nechceme se rozvalit, odložíme si batohy a vyrážíme do nočního víru velkoměsta. Jdeme směrem k vodě, koupíme si pivo v plechovce a flákáme se. Nemůžeme se dočkat, až ochutnáme tureckou šíšu, a tak zapadneme do jedné z maličkých restaurací u jednoho z náměstí.
Šíša je výborná, večeře jakbysmet, a když nám číšník přinese tureckou stolní hru, bavíme se úplně královsky. Nepochopíme sice pravidla, a tak to s námi číšník vzdá a vymyslí nám primitivní verzi pro děti. To už nám jde :D
Po večeři a vodnici se touláme uličkami a máme pomalu namířeno zpátky do hostelu. Zatím je v Istanbulu opravdu moc krásně.
Den druhý: