Chicago

21.10.2009 – Den první

Letiště Praha: Sešli jsme se v skoro plném počtu (akorát bez Týny W., která tou dobou už byla někde v Amsterodamu) v 7:30 a byli jsme děsně natěšení. Nechali jsme si odbavit zavazadla a polovina z nás neznala adresu, kde budeme bydlet, ale paní profesorka Stiborková nám rozdala papíry o našich chicagských kamarádech i s adresami.

Pomalu nastal čas loučení, a tak všichni objali své nejbližší, když je měli zrovna s sebou, a odešli jsme za pasovou kontrolu a rentgen. Dostali jsme rozchod po Duty free shopech a v 9:20 jsme měli být u gatu.

V letadle jsme si rozdělili místa vůbec ne podle palubních vstupenek. Vypnuli jsme telefony (někteří až těsně před pojížděním..) a ODSTARTOVALI!!! Let trval necelou hodinu a půl. Po přistání výběrové gymnázium zatleskalo pilotovi, nikdo jiný se nepřidal.

Na zurichském rentgenu jsem si zapomněla sundat pásek a nějaká přísně vypadající paní mě zatáhla za plentu a kontrolovala. Neustále mi pískalo pravé stehno, ale povedlo se mi ji přesvědčit, že nic nepašuji.

Let trval 9 hodin a 40 minut. Uteklo to celkem rychle, hráli jsme hry, koukali na filmy, vyplňovali formuláře.. pravou polovinu letadla obsluhovala česká letuška, což bylo překvapující. Když jsme přistáli v Chicagu, bylo 16:00 místního času (takže 23:00 našeho). Já vím, že nám paní profesorka Stiborková pořád opakovala, ať si přeřídíme hodinky a řídíme se jenom podle času, který máme ve Státech, ale nebylo to jednoduché, aspoň zpočátku.

Čekala nás těžká překážka – vpuštění na území USA. Týpci za přepážkou nám kladli otázky: „What are you going to do at the USA? Who are you going to stay with? Do you want to go for a dinner with me..?“ – Na to poslední se opravdu jeden z nich zeptal, když zjistil, že Karolína bude bydlet ve stejné ulici jako on.

Vyzvedli jsme kufry, odevzdali poslední papír a KONEČNĚ vylezli do letištní haly, kde na nás čekali studenti z WPCP, jejich rodiče a nějací učitelé. Uvítali nás plakátem „Vítejte, Nad Alejí!!“ – bylo to hrozně hezký. Rozjeli jsme se každý do své rodiny vstříc novým zážitkům.

22.10.2009 – Den druhý

Na dnešní den jsme měli jako první věc naplánovanou prohlídku školy. Byly nám vystaveny STAFF kartičky s fotkami, se kterými nebyl nikdo spokojený :D Áďa měla podle mě nejlepší, protože jak má světlé vlasy, tak nebylo vidět, kde končí její hlava a začíná bílá stěna. Jake nás provedl po škole a ukázal nám všechny možné třídy. WPCP je prý malá škola. Má jenom asi 900 dětí. Jenom :D

Po prohlídce jsme vyrazili do Goodmann Theatre na Animal Crackers. Poprvé jsme jeli chicagským train. Hra se nám moc líbila, dokonce herci několikrát zmínili „Czechoslovakia“.

Vrátili jsme se zpátky do školy, kde byla nachystaná „welcoming party“. Hráli jsme různé hry – házeli jsme pytlíky do otvorů ve speciální dřevěné desce a hrál s námi i pan profesor Vorel!! :D

Abychom netrčeli celé odpoledne jenom ve škole, vyrazili jsme na tah do města. Naše třicetičlenná skupina se nacpala do Water Tower Centre, ale moc obchodů jsme si neprohlédli. Posedali jsme si do kruhu na sedačky a na zem a každý o sobě něco řekl.

V ukrutném dešti jsme se vrátili společně do školy na jídlo. Byla pro nás připravená pizza a těstoviny a koláčky a tak vůbec. I přes to, že tam byla hrozně dlouhá fronta, se dostalo na všechny. U každého stolu byla nachystaná nějaká hra, takže jsme pařili od Halmy přes Dámu až po Monopoly. Později jsme se rozjeli každý někam jinam, takže se naše programy odlišovaly.

23.10.2009 – Den třetí

   Ve slavnostním oblečení jsme vypadali jako jelimani, ale prý by nás jinak nepustili do CBOE, kam jsme měli v plánu vyrazit.  CBOE je burza, kde se rozhoduje o různých světových cenách.. já to moc nepochopila, vím jenom, že tam byla spousta obrazovek a adrenalinem napěněných chlápků, kteří si něco zuřivě zapisovali a tvářili se jako kdyby se dívali na fotbalový zápas. Cestou z CBOE se stala úplně úžasná věc, která mi přišla jak vystřižená z komiksu. Dvacet postav navlečených do svátečního oblečení stálo na kraji silnice a čekalo na signál „WALK“, a najednou před námi najelo auto do louže takovým způsobem, že nás to všechny ohodilo od hlavy až k patě. Fakt jsem se musela smát.

Stavili jsme se na jídlo v Thompson´s centre, kde jsme ochutnali místní specialitu: orange chicken. Jednalo se o kuře v pomerančové omáčce a kupodivu v tom vůbec nebyl cítit ten pomeranč, jen cosi pálivého.

Sešli jsme se opět ve škole a po krátkém dohadování, co budeme dělat, jsme se rozhodli pro bowling. Původně byl v plánu zábavní park 6 Flags, ale pršelo, tak se nám tam nechtělo.

Bowling byl bezva, byli jsme rozdělení do tří drah a moc jsme si to užili. Pořád ještě jsme byli oblečeni slavnostně, a tak jsme budili trošku pozornost, i když ne tolik, jako parta dvanácti desetiletých holčiček, které si zabraly dvě dráhy hned vedle nás a neuvěřitelně pištěly.

Po bowlingu následoval individuální program.

24.10.2009 – Den čtvrtý

Začátek dnešního dne by se dal shrnout jedním slovem – ZIMA!!! Školním autobusem jsme se svezli do dvacet minut vzdálené čtvrti, kam jsme jeli podpořit zápas v americkém fotbale. Srovnali jsme se na lavičky, zachumlali se do bund a dek a s drkotajícími zuby pozorovali dění na hřišti. Když se nám chtělo na záchod, museli jsme poprosit někoho z dospělých, aby šel s námi, protože jsme se prý nacházeli v hodně nebezpečné čtvrti, kde se báli nás kamkoli pustit samotné. Po necelé hodině vysvitlo sluníčko a my jsme si šli zaházet frisbee, takže jsme se zahřáli a zpátky ke škole jeli v mnohem lepší náladě.

Odpoledne byl zase rozchod a každý dělal to, co chtěl.

25.10.2009 – Den pátý

„Day spent with your family.“ Dnešek byl čistě individuální, za úkol jsme měli pouze jednu věc – vyfotit se buď na Hancock´s Tower nebo na Sears (Willis) Tower.

26.10.2009 Den šestý

Byly nějaké změny v programu, takže polovina lidí vůbec nesnídala, protože netušila, že snídaně v Sister Cities bude až zítra. Vyrazili jsme do Historical Museum. Oproti očekávání to bylo HODNĚ zábavné.

Oběd jsme si dali ve škole – nutno uznat, že měli američtí studenti pravdu, když tvrdili, že se to nedá moc jíst. Nejstravitelnější byla asi pizza, nejhorší byl vegiburger. Vlastně tam byly jenom dvě jídla – pizza a vegiburger. A hranolky! U jídla jsme se bavili hrou: „Na koho se dívá občanka..?“

Odpoledne nás čekala prohlídka akvária. Viděli jsme nejrůznější hady, želvy, ryby (těch bylo asi nejvíc) a další vodní potvory. Zahráli jsme si také na pralidi (viz. foto). Proferoři se šli podívat na přehlídku delfínů a my studenti jsme si posedali na zem a povídali si. Potkali jsme dokonce dva lidi z České republiky, kteří si vyrazili na dovolenou do Chicaga. V obchůdku jsme si koupili naprosto dokonalou molitanovou žabku na drátu a otravovali jsme s tím ostatní. Smála se jenom paní Braunová. Po výlezu z akvária jsme dostali rozchod a každý vyrazil za svým..

27.10.2009 – Den sedmý

Poprvé jsme vyrazili ven bez americké skupiny. Čekala na nás snídaně v Chicago sister cities. Byli jsme hladoví jak vlci, alespoň ti z nás, co nedostali snídani doma, ale než jsme se směli vrhnout na úžasně vypadající jídlo, museli jsme vyslechnout paní Coleen Kadlec a jejího manžela (který nás dvakrát nezapomněl upozornit, že jeho žena je Irka, a přitom to byla Švédka :D). Sotva domluvil, vrhli jsme se na snídani jak mouchy na lep. Když jsme se nacpali natolik, že už se do nás opravdu vůbec, ale vůbec nic nevešlo, manžel paní Kadlec přišel se zprávou, že je na cestě další várka jídla. Honza S. předvedl úplně dokonalé gesto.

Na půl dvanáctou byl naplánován oběd, ale na nějaké další jídlo v nejbližších pár hodinách jsme neměli díky bohaté snídani ani pomyšlení, a tak jsme ho úplně vypustili. Procházeli jsme městem, vlezli do nejrůznějších zajímavých budov a snažili jsme se udržet na nohou, poněvadž jsme ke konci byli absolutně vyčerpaní.

Před knihovnou:

Týna J.: „To je sova.“

Honza S.: „Ne, to je vorel!!!“

Paní profesorka Braunová: „Prosím vás, to je sova. Sova je přece znak moudrosti.. Vorel ne!!“

Od nějakých tří hodin jsme měli volno a v sedm začínala na českém konzulátu oslava sametové revoluce. Řekli nám, že se máme někde najíst, protože tam sice bude „nějaký menší raut, ale nic velkého“. „Nic velkého“ znamenalo stůl plný jídla nacpaný k prasknutí a k tomu všemu pult se spoustou druhů nápojů – s alkoholem i bez.

Potkali jsme zde i paní Irenu Čajkovou, která nám ještě před odletem v Praze promítala prezentaci o Chicagu, neboť zde již několik let žije. Vyslechli jsme pár vět od angažovaných lidí, zazvonili klíči a pak se šli přecpat.

Tolik jako tenhle večer jsme se nenasmáli už dlouho. Odcházeli jsme s pocitem dobře stráveného večera.

28.10.2009 Den osmý

Millenium park!! Konečně je to tady. Do Millenium parku jsem se těšila od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že v Chicagu něco podobného existuje. Prozkoumali jsme VELKOU FAZOLI a fontánu, která měnila obličeje a sem tam vystříkla.

Vydali jsme se do Museum of Contemporary Art a musím říct, že jsem většinu děl vůbec nepochopila. Tam jsme se vlastně rozešli a až ve dvě jsme měli být před ABC 7, což je kanál místní televize, kam jsme šli na prohlídku.

V uličce nedaleko ABC 7. Pracně vytvořená kompozice. Zleva: Honza, Honza, Týna, Honza. K téhle fotce se váže jedna hláška:

Paní profesorka Braunová: „Mirečku, ty sis fotil nějaký bezďáky..?“

Po ABC 7 nás provedla jedna hodná maminka. Ukázala nám studio, kde se natáčí počasí, dále jsme viděli studio pro talk show a pro pořad o vaření.. bylo to hodně zajímavé.

29.10.2009 Den devátý

Seminars at school. Někteří šli do Art Institute, zbytek zůstal ve škole na dva semináře. Ten první seminář jsme akorát chodili po škole a chvíli tancovali, na druhý seminář už jsme se rozdělili. Nutno uznat, že v Chicagu mají rozhodně zajímavější semináře než u nás – například šachy nebo hraní na bonga.

Odpoledne nás čekala hra „The Scarvenger Hunt“ (“lovení památek“). Hra byla pro chicagské i české studenty zároveň a pojali jsme ji originálním způsobem – došli jsme k Water Tower Place, sedli si před obchod s čokoládou a povídali si, než byl čas se zvednout a jet ke Grace na večeři.

Honza S.: „Nejlepší zelenina je ta, která zůstane v praseti.“

Gracina maminka udělala špízy, brambory, salát, těstoviny a spoustu dalšího jídla, takže jsme se jako obvykle nacpali k prasknutí. Hráli jsme fotbálek, videohry, nebo jsme jen tak seděli u ohně. Opékali jsme masrhmallowny. Podali jsme panu Vorlovi jeden bonbon napíchnutý na klacku a on se zeptal: „Nejsou ty buřty ňáký bílý..?“ ..Bohužel se rozpršelo, takže jsme museli od ohně odejít.

Okolo desáté jsme sešlost rozpustili a rozjeli se do našich domovů.

30.10.2009 – Den desátý

Do odpoledne jsme měli volno, ve tři hodiny byl sraz ve škole kvůli prezentacím. Čeští studenti povídali o naší škole, o školském systému obecně, o Praze a nejdéle se mluvilo o sametové revoluci. Dostali jsme další volno. Většina z nás ho využila k přípravě na večerní Halloween dance, který se konal ve škole a což byla celkem vydařená akce. Ze seriózních studentů se najednou stali Supermani, Zorrové, zdravotní sestřičky, princezny, víly, ptáci, turisti, upíři.. nepoznali byste nás! Paní profesorky byly převlečené za paní profesorky, akorát pan profesor se odlišoval, protože se převlékl za profesora. Rozjela se největší diskárna, dávali jsme si tam brutální taneční kreace, přecpali se bonbonů, přepili vody, akorát už v deset musela být akce ukončena. Každý se rozjel za svým  

31.10.2009 - Den jedenáctý

Poslední nákupy, poslední fast foody, poslední žebráci. Loučení se Chicagem nám zpestřovaly nejrůznější příšery toulající se ulicemi tváříc se příšerně, asi aby se nám lépe odjíždělo. V šest jsme se sešli na letišti, slibovali si, jak si budeme psát, nafotili pár skupinových fotek a v momentě odloučení jsme udělali obří „grupen hug“. Profesoři se nás marně snažili odlákat k pasovce, třikrát s výhružkami odešli a zase se nasupeně vrátili, než to vzdali a prostě čekali, až sami přilezeme.

Nikdo neměl problém přelézt přes rentgen, akorát nám přišlo líto jednoho pána se šroubem v koleni, co ten problém měl.

Prolezli jsme asi tři stánky, co jsme u gatů našli a čekali na odlet. Byli jsme napjatí, jestli Týna W. odletí nebo ne, a i když to vypadalo nadějně, tak nakonec musela přespat další noc v Chicagu a letět do Prahy až další den.

Paní profesorka Stiborková (při pojíždění): „Jé, já už jsem chtěla říct, jak je to zajímavý, že to letadlo vedle nás jede stejně jako my.. a ono je to naše křídlo!!!“

1.11.2009 - Den dvanáctý, poslední

Chvilinku jsme se nacházeli mimo časoprostor. V Evropě už jsme se všichni přehodili na náš domácí čas. Na letišti v Zurichu jsme čekali celkem dlouho, protože letadlo mělo zpoždění, ale dobře jsme se bavili.

Týna J.: „Pohov si.“

Honza P.: „Už jsem pohoven.“

Strávili jsme poslední minuty ve vzduchu.. a okolo třetí hodiny odpoledne jsme se konečně nadechli pražského vzduchu. Posbírali jsme kufry a se slzou v oku se rozloučili.

Velký dík patří všem zúčastněným – studentům i profesorům. Utvořili jsme dobrou partu a výlet jsme si moc užili.